Kostel sv. Vavřince, jedna z nejpozoruhodnějších a nejstarších pražských svatyní, se v současné době – po dvou stoletích úpadku a devastace – dočkal znovuzrození. V širším rámci realizace projektu nadace Vize 97 "Pražská křižovatka" probíhá rozsáhlý komplex restaurátorských prací.

Hájkova kronika připisuje založení zdejšího prvotního kostela sv. Vavřince svatému Václavu k roku 927. Faktem je, že románská rotunda, dochovaná pod presbytářem nynějšího chrámu, byla postavena zřejmě až po přelomu století jedenáctého a dvanáctého. Právě u ní se usadili někdy po roce 1230 templáři, kteří zbudovali v duchu řádových tradic skromnou komendu a vavřineckou rotundu rozšířili do podoby velmi věrně reprodukující, byť ve zmenšeném měřítku, předlohu všech templářských sakrálních staveb, totiž jeruzalémský chrám Božího hrobu.
O působení templářů v Čechách víme pramálo. Do říše pohádek musíme odsoudit Hájkem uváděného zakladatele pražské komendy, velmistra Petra Ostrewa de Duba, už proto, že žádný velmistr toho jména prokazatelně neexistoval. Po hanebné likvidaci templářského řádu přičinění francouzského krále Filipa Sličného, jemuž bohatství a vliv templářů začal přerůstat přes hlavu, pročež je podle osvědčeného modelu nechal obvinit ze všech možných i nemožných nepravostí, na kteroužto hru posléze přistoupil i zpočátku váhající papež Klement V. a řád byl na koncilu ve Vienně roku 1312 zrušen, připadl jejich majetek johanitům. Ti však vavřineckou komendu dlouho nepodrželi a již v roce 1313 ji prodávají za 130 kop jeptiškám řádu sv. Dominika u svaté Anny pod Petřínem (v místech nynějšího Tyršova domu). Koupi stvrzuje Jan Lucemburský, který chápe nové osídlení dominikánek jako obnovenou královskou fundaci, což stvrzuje později i Karel IV. Nový klášter, kam jeptišky přesídlily patrně hned téhož roku, je nadále zván podle kláštera mateřského dvorem svaté Anny; kostel si ponechává své původní patrocinium svatému Vavřinci.
Jsouce obdařeny mnohými dary, královnou Eliškou Přemyslovnou a pány z Říčan počínaje a řadou dalších šlechticů u měšťanů konče, zahájily dominikánky velmi záhy výstavbu nového chrámu a klášterních budov. Dlouho se soudilo, že nynější gotický kostel vznikl ve dvou etapách. V prvé, dokončené po roce 1325, měla být postavena loď, ve druhé, uzavřené až v sedmdesátých letech 14. století, měl vzniknout presbytář. Nynější průzkumy však ukazují, že v prvé etapě stál nejspíše již celý kostel a etapa druhá byla pouhou částečnou přestavbou. V každém případě však na sklonku vlády Karla IV. byla gotická fáze výstavby kláštera dokončena, v kostele vznikla řada nástěnných maleb za účasti mistrů dvorského okruhu a klášter, obrživší zvláštní papežské povolení k držení majetku, vzkvétal a bohatnul. Dokonce natolik, že svatokupecké praktiky při přijímání novicek napadl v jednom ze svých prvních kázání Konrád Waldhauser.
Zdálo by se tedy, že v bouřlivých událostech léta roku 1420 budou mít husitští táborští bratří dosti dobrých důvodů naložit s klášterem dle svých zvyklostí, totiž ohněm a mečem, respektive cepem. Proč se tak nestalo, je dosti záhadné. Jeptišky byly pouze přinuceny pod pohrůžkou jeho zničení k přijímání pod obojí, stejně jako jeptišky z dalších zničených pražských klášterů, které zde byly soustředěny. 21. června 1421, po kapitulaci Zikmundovy posádky Hradu, byla ke sv. Anně odvedena též většina jeptišek řádu sv. Benedikta od sv. Jiří. Anenský klášter byl brzo přeplněn velkým počtem řeholnic, které „v bouřlivých dobách tehdejších nejen mnoho úzkostí, ale i krutou bídu snášeti musily. Pouze dvě jeptišky uprchly a ač sliby řeholními vázány byly, vdaly se za muže“, což rozhořčeně komentuje husitský kronikář Vavřinec z Březové slovy: „Ale dvě z nich toulavé, ačkoli byly zahaleny závojem, zapomněly na přísahu čistoty a vstoupily v manželství, ba pravdivěji v cizoložství s muži“. Fakt zachování kláštera nedal spát ani dalším kronikářům; tak vznikla pověst o tom, že byl ušetřen na přímou přímluvu tety samotného trocnovského hejtmana, která zde prý byla řeholnicí. Jiná pověst se o Žižkovi nezmiňuje pravíc, že kdykoli se husité pokusili klášter zbourat, byli „divem tak oslepeni, že nikdy nenalezli dveří do kláštera. Též se vypravuje, že od Husitů do studně klášterní svržena byla kamenná socha Matky Bolestné s tělem Kristovým na klíně; ale při pádu hlava Kristova se urazila a bezhlavé tělo plulo po vodě ve studni. Když pak po letech socha byla ze studně vytažena, hlavu při těle nalezli; jen na krku bylo viděti jizvu. Ještě r. 1776 socha byla v kostele tomto; kam se poděla, není známo. V 18. století byla velmi ctěna.
Roku 1547 se dominikánky zapletly do stavovského odboje proti císaři; Ferdinand I. jim však posléze velkoryse odpustil, uváživ, že souhlasné reversy podepsaly z donucení a praviv prý: „Nevěděly, co činí“. O šest let později, roku 1553, jak již bylo řečeno, skonal v klášteře Václav Hájek z Libočan, který zde trávil poslední léta svého života, „zde služby Boží konal a jeho dobrodincem byl“. Klášteru odkázal své veškeré jmění. Odkazy vůbec byly významným zdrojem klášterních příjmů. Tak mohlo být roku 1606 zvýšeno o patro severní křídlo kláštera díky pozůstalosti po výtečném dobrodruhu Kryštofovi z Russvormu, popraveném roku 1605 na Staroměstké radnici, tomtéž Russvormovi, jehož postavu vryla do obecného povědomi herecká kreace Zdeňka Štěpánka v Císařově pekaři. A konečně roku 1616 se klášter dočkal rozsáhlé přestavby v pozdně renesančním duchu, financované nákladem královny Anny, manželky krále Matyáše. Za účasti zedníka Jakuba Krusy a kameníka Jeronýma Corsiho bylo upraveno západní a východní křídlo, nově klenuto přízemí i ambit. V této době také mizejí gotické malby v kostele, jsouce překryty novou výmalbou iluzivních architektonických článků a legendárních námětů.
Další, tentokrát již raně barokní úprava kostela se uskutečnila v roce 1676, kdy byla nově postavena dodnes zachovaná kruchta jeptišek (dominikánky měly velmi přísnou klauzuru a musely se účastnit bohoslužeb odděleně) a provedeny i další drobnější úpravy interiéru. Zásadnějším zásahem do středověké podoby kostelního interiéru však byla až barokizace roku 1727, prováděná patrně za účasti významného architekta F. M. Kaňky. Tehdy byly stěny rozčleněny pilastry, ničícími starší omítkové a malířské vrstvy, proražena okna nové oratoře, překryty výběhy gotických klenebních žeber volutovými hlavicemi, upraveny záklenky oken s již dříve vybouraným gotickými kružbami. V barokní podobě kostel dočkal svého zrušení roku 1782.
Klášter nadále sloužil k bydlení, v kostele bylo depositorium pro kočáry a truhlářské zboží. Někdy v té době vznikly sklomalby s templářskými symboly v pěti severních oknech lodi, které svědčí o nesmírně živém povědomí templářské minulosti objektu, přitahujícím k němu logicky též zájem svobodných zednářů, považujících templáře za své bezmála duchovní předchůdce, považujících se za dědice jejich esoterických znalostí a rituálů a využívajících též jejich symboliky. Duchovní odkaz templářů se tak, byť v transformované podobě, zpřítomňuje na jejich byvším kostele po pěti stovkách let. Připomeňme na tomto místě opět populární pověst o bezhlavém templáři z kláštera u svatého Vavřince, zvaného v Jeruzalémě, konstatujme důležitost pověsti, legendy, symbolu, mýtu či mystéria jako nedílné složky duchovního obsahu minulosti, zakódovaného v památkách, obsahu obtížně definovatelnému a v původním významu obtížně pochopitelnému, o to však emotivně působivějšímu, provokujícímu a oslovujícímu. Vezměme i tyto hodnotové aspekty památky rovnocenně v úvahu při koncipování její rehabilitace.
Od roku 1816 složily klášterní budovy tiskárně Jana Ferdinanda Schönfelda. Roku 1835 objekt převzala tiskárna Haase; interiér kostela byl posléze přepatrován pro potřeby skladu papíru, v 80. letech 19. stol. byla stržena gotická klenby a snesena horní osmiboká část průčelní věže. Tiskárenskému provozu sloužil objekt až do 70. let 20. stol., kdy jej převzalo Národní divadlo. V polovině padesátých let proběhl archeologický průzkum presbytáře, v šedesátých letech byly nalezeny a částečně odkryty gotické nástěnné malby. V letech 1984–1993 probíhala oprava střechy, krovu a vnějšího pláště kostela. V současné době je dokončena prvá etapa restaurování interiéru, spočívající v rozsáhlém průzkumu a odkryvu všech historicky či umělecky hodnotných povrchů původních konstrukcí a architektonických článků včetně jednotlivých vrstev nástěnných maleb. Restaurování, zajišťované společností Tradice ve spolupráci s Akademií výtvarných umění v Praze, by mělo pokračovat dalšími etapami ve vazbě na celkovou rehabilitaci kostela.